logo

 


první, druhé, třetí, čtvrtá, …, patnáctí

povídky Petra Trávníčka, čestného a zasloužilého hosta usedlosti

fota z Vítkovic od Pavla Tejkala, člena spolku majitelů usedlosti

první
Již dlouho do tohoto proschlého kraje nepadla ani jediná kapka vody, obilí místo toho, aby zrálo, usychalo a lidé v celém širém okolí trpěli nedostatkem vody. Až jednou se obloha celá zatáhla a z hrozivě vypadajících kovových mraků začalo pršet. Ačkoli byl tento déšť již dlouhou dobu očekáván, lidé se začali zavírat do svých příbytků a odtud pozorovali tříštící se kapky o skleněnou tabuli okna. Co zprvu se zdálo být jako lehká přeháňka, rozpoutalo se v prudký déšť - těžké kapky začali bubnovat do střech domů a pod jejich tíhou padlo nejedno zrající jablko. Celé městečko bylo rázem vylidněné - ulice a náměstí ovládli jen kapky, zvedající se vítr a jediný člověk, který se procházel bez nejmenšího vzruchu po ulicích malého města. Byl to asi cizinec, protože místní lidé dívající se z okna nikoho v něm nepoznávali. Měl dlouhý černý kabát až ke kotníkům, černé boty a černý klobouk posazený do obličeje s něhož stékali proudy dešťové vody. Muž se elegantně vyhýbal hustě padajícímu dešti a neslyšnými kroky chodil od jednoho okna ke druhému. U každého okna se zastavil, dlouze se do něj zadíval a potom zase odešel. Když už se snad podíval do všech oken, zůstal stát, bylo to opět na náměstí, a déšť neustával. Muž stál tak nehybně až se mohlo zdát, že zemřel ve stoje. Nikdo se neodvážil otevřít dveře od svého příbytku a přijít k němu, natož se ho optat co vlastně v tento nečas, v tuto nehostinnou dobu pohledává zrovna na tomto místě. Možná, že lidi odpuzovala cizota toho muže, možná divnost či spíše nevhodnost oblečení pro počasí ještě před chvíli tak pěkné.
Muž začal tančit, ano opravdu on začal tančit - byl to zvláštní tanec, vypadala to jako kdyby do něj uhodil blesk (i když se vůbec neblýskalo, jen pršelo), tak nelidsky ten jeho pohyb vypadal. Lidé co měli na náměstí domy se na něj upřeně dívali, byli fascinováni tím co vidí, ale zároveň měli strach - strach z neznámého - a neznámé představoval tento svíjející se muž. Když už to vypadalo , že muž ve víru tance strhne klobouk, čímž nenávratně zcizí svoji cizotu, zvedl se prudký vítr a kapky deště po oknech vytvářeli takové potoky vody, že nebylo vůbec nic vidět. Chvíli na to však vítr a déšť ustal a mraky se rozplynuly, ale místo, kde ještě před chvíli tančil onen muž, bylo již prázdné a místo něj tam byl jen černý kabát s kloboukem jako mlčící svědek nevšednosti, jenž se v tomto ospalém městečku odehrála.


Vítkovice


druhé
Rychle, poběžme na nejvyšší kopec co se vzpíná nad městem - poběžíme večer, kdy nám bude na cestu svítit měsíc svými vybledlými paprsky. Nahoře na kopci uvidíme zářící město - tisíce malých světýlek, které se jako šípy zabodávají do tmy - a my nahoře si to vychutnáme, ale nenecháme se ztrhnout do světelného víru - budeme nad věcí pozorovat byť zdánlivě nedůležité maličkosti, jichž se za nějaký čas nasytíme, ale budeme pozorovat dál - je to jako s jídlem, kterého se nemůžeme nasytit, i když žaludek už máme úplně plný. Máme z toho velkou radost, takovou povznášející radost, proto tedy, jako by v lysohlávkovém opojení, začneme mávat rukama a poskakovat. Zkoušíme skákat výš a výš, ale pořád je to málo, pořád chceme o kousek víc. Už nám nestačí země po níž chodíme, chceme se od ní odpoutat, chceme být pány oblohy a proto se snažíme doskočit co nejvýše v pevném přesvědčení, že musíme za každou cenu vzlétnout.
Naše poskakující silueta je ze spodu ozářena městskými pouličními lampami a z vrchu se o ní tříští stříbrné paprsky luny - správně, může nám to připadat směšné a čím víc nám to tak bude připadat tím lépe, protože z toho budeme mít ještě větší radost, bude nás to nutit k čím dál lepším výkonům a nakonec se může stát, že už nám nebude stačit jen skákání - budeme chtít opravdu vzlétnout, proto se rozběhneme a při tom běhu budeme stále myslet jen náš let, běda jestli se stane, a do hlavy vklouzne, byť jen na chvíli, jiná myšlenka než tato - to by jsme si mohli srazit vaz, ale o tomhle teď nemluvme, soustředíme se jen na to jak letíme - pořád utíkáme a hrozivě vyhlížející sráz se čím dál víc blíží (nemáme strach, jsme spíše šťastni) - už jsme tak blízko, že jen stačí skočit a padnout do svítící náruče města a to také uděláme - skočíme…


Vítkovická pec


třetí
Noc. Je to tak tmavá a hluboká noc, že dokonce i stíny šly už dávno spát, avšak není tak tmavá, aby polárka nemohla ukazovat cestu námořníkům ztracených někde na moři a mléčná dráha pořád dokola neuchvacovala svojí krásou.
I když už je konec července, noc je poměrně chladná A v téhle tmě a chladu je muž, který je schoulen na kanapi ve starém bytě přikryt chatrnou, již notně opotřebovanou přikrývkou a sám. Tento muž má oči otevřené. Jeho zraky upřeně sledují dveře do předsíně. Přijde někdo ? Nevím, ale jak se to jinak dozvědět než se upřeně dívat na zavřené dveře, co když z nenadání vstoupí krásná dívka, která touží po troše citu a něhy s pochopením, a co by jí mohl víc dát muž, který je sám? Ale ne, nemusí přijít jen krásná dívka, co když přijde nějaký jiný muž, třebas dávno ztracený a již skoro zapomenutý přítel, který však udělá svojí přítomností tomuto muži radost, avšak nemusí přijít ani tento jiný muž, co když se zničehonic ozve jemné, sotva postřehnutelné zaškrábání, zaškrábání které může slyšet snad jen tento osamocený muž. Muž se zvedne a možná s trochou bázně otevře dveře a za dveřmi bude sedět kocour samotář, který bude chtít jen pohladit po uších a snad i trochu mléka - i to by bylo příjemné - ale pokoj pořád zůstává naplněn tichem.
V dálce něco vrzne, že by nenadálá návštěva? Muž se odkryje, vstane a otevře dveře do předsíně, v předsíni je jen tma, stejná neproniknutelná a chladná tma jako v obývacím pokoji, muž si jde opět lehnout, avšak dveře do předsíně nechává otevřené - co kdyby někdo vstoupil? Ne, dnes už nikdo nepřijde.


Soustava trubek


čtvrtá
Ležíš sám v posteli a horký dech noci ti na zádech vytváří krůpěje potu, které stékají od krku a směrem k bedrům se mění z malých, sotva postřehnutelných struh, ve velké a zoufalé proudy potu, peřina je již tolik nasátá, že sama od sebe padá z postele dolů, konečně volný, i když jenom na chvíli se hrdlo roztáhlo a kůže na celém těle může opět dýchat, ale jen do té doby než se znovu mocné proudy potu změní v tvoje utrpení, už nic nepomáhá, je konec, musí se trpět, snad za dobrou věc, a nebo jen tak z nutnosti žití se převalíš na bok doufajíc ve změnu, avšak utrpení zůstává a plyšový medvěd v rohu pokoje se potichu směje, okřikneš ho, on se směje čím dál více, řekl si o to, stačí ho jen vzít a otřít si jeho hladkou, plyšovou pokožkou svá upocená záda, plyšový medvěd se zachvěje a je opět na několik minut dobře, alespoň dokud se všemi silami zatracované myšlenky nevyderou na povrch, jsou tu a tak lehko se jich nezbavíš, v hlavě se točí pořád dokola jako stokrát vykřičené slovo do jeskyně a ticho, které vymalovalo tvůj pokoj, tuto ozvěnu zestonásobí, doufáš, že neohluchneš, marně si zakrýváš uši, už je pozdě, je to ve vlasech, pod kůží, v hlavě, je to úplně všude a bezmocnost se stává tvým společníkem… křik, nikdo tě neuslyší, chceš žít, tak dýchej a neptej se, chceš brečet, tak breč a nesměj se, zde už nic nezachráníš, jen oči jako zákeřná síť zachytili noční můru poletující u stropu, je tak žalostná a tak zmatená, že ji nesežehl žár lampy, snad proto ti je tak smutno, každý hledá svoji lampu a této můře již lampa vyhasla, je pozdě, je na čase usnout, pro dnešek už otázky bez odpovědí neexistují, noha se vpletla do druhé nohy a ruka zajela pod polštář, vše je připraveno pro řádný spánek, avšak kéž by to bylo tak jednoduché, stejně jako vše, stejně jako nic… boj se chýlí ke konci, královna šachu byla zrazena, poněvadž nenašla svůj smysl, je těžké ho najít v pokoji se zamčenými dveřmi a prkny zabitými okny, není úniku, pokoj se stává velkým akváriem, které se postupně zaplňuje vlastním potem, kolik ještě zbývá nocí než stěny nasáknou a již dále nebudou moci pohlcovat vlhkost, je smutné, že hrozí utonutí, ale spánek je důležitější než zloba, pokud máš na výběr, vybírej, nebude to trvat věčně, jednoho dne se vzbouří tvé vlastní tělesné tekutiny a už nebudeš mít dál sílu vzdorovat a tehdy se dveře odemknou a prkna se z oken v jeden jediný okamžik zhroutí, pokoj zahltí vůně deště a poprvé za ten večer tě začne pot na zádech studit, je čas jít ven, ale ty zjistíš, že se ti chce spát, strašně spát, svalíš se z postele na zem a teprve zde, na tomto místě, nastává konec… právě jsi usnul…


Zásobníky


páté
Může se stát, že když půjdeme po ulici, tak zničehonic vzplaneme. Vzplaneme bez povšimnutí. Bohužel tímto činem v nikom nevzbudíme pohoršení ani lítost, ale nám to nevadí, nebudeme se kvůli tomu hasit - necháme se pomalu sžírat plameny.
Nejdříve ucítíme jen takové teplo, podobné teplo jako když se procházíme v parném létě na přímém slunci, jenže teď je prosinec a toto teplo je poněkud neobvyklé. Potom si všimneme, že na konečkách prstů se zažehly docela malé plamínky, které se pořád a pořád zvětšují - je to zvláštní, ale nevyděsí nás to, naopak jdeme pořád ulicí a máme chuť si zpívat - je nám příjemně. Najednou uvidíme, že už plameny nejsou jen na konečkách prstů, ale už postoupily k dlaním a od prstů na nohách postoupily až ke kolenům. Ale to jim nestačí, mají chuť hořet čím dál víc, vydávat čím dál větší světlo a žár - my jim v tom nebráníme, i když je nám čím dál větší teplo a plameny olizují už skoro celé tělo.
Po chvíli zjistíme, že oheň pohltil vše - cítíme jak prohořívají veškeré vnitřnosti našeho těla, jak plameny sevřely naše srdce - někdo by si možná myslel, že srdce přestane tlouct, ale je to právě naopak, srdce bije jako nikdy předtím, bije s takovou chutí do života až nás to překvapí - jako poslední zachvátí plameny obličej a od tohoto momentu se stáváme součástí ohně, který nás obklopuje.
S úsměvem na rtech kráčíme dále po ulici, avšak už je nám takové vedro, že se začínáme strašně potit a zadýchávat se - ale nic si z toho neděláme, posadíme se na zem a necháme se míjet ostatními lidmi. Nevšímáme si pohrdavých pohledů - klidně sedíme a plápoláme uprostřed ulice, hoříme několik dní a nocí (obzvláště v noci je to působivé) a bude to trvat tak dlouho dokud místo nás nezbude hrstka doutnajícího popela.


Konstrukce


šestá
Za večera, kdy měsíc zašel za mraky, se muž notně opotřebovaný alkoholem, vypotácel z místní hospůdky. Bydlel na samotě, takže ho ještě čekala dlouhá cesta lesem než se dostane ke svému domku, kde na něj už čekala jeho žena. Míjel poslední domky ve vesnici a za nimi se již rozprostírala úzká lesní cesta. Vkráčel do ní z opileckou přesností. Po chvíli jej pohltili (možná nadobro) větve stromů. Ticho a noc se mu staly společníkem. Kořen stromu, zákeřně nastražen, zachytává jeho nohu a z tichým zašuměním se řítí do padaného jehličí, jeho vzdychot zadáví tma. Zůstal ležet a okolí - stromy, tráva a vůně noci - jako by se mu vysmívalo tím, že se točili kolem jeho hlavy, stále rychleji a se stále větším potěšením. Už není sil, co dál? Pořád zůstat ležet a být ku posměchu a nebo napnout všechny síly a dojít konečně domů? Muž se rozhodl pozvednout hlavu a snažit se postavit na nohy, za nedlouho se to opravdu povedlo a už nic nestálo v cestě mezi mužem a jeho domovem. Ticho se opět rozprostřelo a stalo se vládcem noci, jen pod chodidly kráčejícího opilce praskaly větve, ale co to? Stereotyp této absurdní chůze narušil nečekaný skřípavý zvuk - každý si myslí, že v tuto hodinu musí být úplně sám. Muž je příliš opilý, aby měl strach. Skřípavý zvuk se stále přibližuje až se začne v šeru rýsovat jakási podivná postava oblečená v tvídovém, otrhaném saku a buřince, která se už dávno nenosí, jen odporný skřípavý zvuk ho doprovází. Co to tlačí před sebou? Když se přiblížil sotva na deset kroků, začne ze tmy vystupovat i trakač, naložený zvláštním nákladem. Vetřelec do ticha stále postupuje neohroženým krokem kupředu, již mu je vidět do obličeje - suchý nevýrazný, s vystouplými nadobočnicovými oblouky, tvář má protkanou vrásky - a co ten podivný náklad? Je to malé dítě, opravdu, sotva pětileté, s modrými rtíky a mrtvolně pootevřenými očky. Opilec pohlédl v rychlosti na hruď malého dítěte, nedýchá, ono je opravdu mrtvé - do té doby oněmělý muž promluvil: "Pane, vždyť to dítě je mrtvé!". Suchý obličej stále kráčí v před, avšak najednou se zastaví, jakoby ona slova doputovala k němu až v tuto chvíli, otočil k opilci hlavu a ke svým bezmasým rtům přiložil ukazovák: "Psssst, ať jej nevzbudíte!" Po těchto slovech se opět opřel do koleček a znovu se rozezněl hrůzu nahánějící skřípavý zvuk, který po chvíli stejně náhle zmizel jako se objevil. Nyní opravdu už nic nestojí mezi mužem a jeho domovem…


Zásobník


sedmý
V pokoji, s malými okny a bez záclon, je večer a jen pouliční lampa vrhá dovnitř úzký pruh světla, je to to jediné co spojuje tuto místnost s okolním světem, maličká naděje, že nejsem pohřben zaživa. Uprostřed je malý, ale masivní dubový stůl a na něm váza s uvadající růží. Kdysi snad krásná rostlina se nyní ohýbá a vadne pod tíhou melancholie, která již navždy bude prostupovat zdmi i nábytkem. V rohu je malá postel na níž v polospánku se nechávám unášet právě touto podivuhodnou melancholií. Je to první noc v tomto pokoji a říká se, že sen, který se onomu člověku bude zdát, ho ovlivní po celý zbytek pobytu. Babská pověra? Snad, ale zde na tomto místě je tak snadné tomu uvěřit.
Za hlavou, na chatrném nočním stolku, hraje stařičký gramofon, má oblíbená deska, která již snad tisíckrát trpělivě snášela jehlu starého gramofonu, se pomaloučku dotáčela a hudba se začala stále zpomalovat dokud se úplně nezastavila. Stačí jen natáhnout pružinu, aby se hudba opět rozezněla, avšak v tomto rozpoložení to již není nutné. Zavládlo ticho. Pootevřeným oknem proudí čerstvý vzduch z nedalekého lesa. V dálce zaštěká pes a všechno se zdá být připraveno pro dlouhý a nerušený spánek - dveře vrznou, okno se pootevře, avšak smysly jsou již dávno utlumeny a poddávají se jen snění. Horký dech noci mi foukne na tvář něžný polibek a já do té doby pohroužen do spánku na chvíli procitnu. Uvidím mlžnou postavu, podobné spíše myšlence než čemukoliv jinému. "Kdo jsi?" Zeptám se, avšak rty se jen líbezně pousmějí. "Jsi sen?" Oči jí zazáří a začne se pomalu rozplývat v zádumčivé atmosféře, vzduch zavoní úsměvem oné mlžné postavy a víčka se neodbytně zavřeli…
"Byl to sen?" Pokoj ozářen raním sluncem získal příjemnou oranžovou barvu, dokonce i růže, večer uvadlá a seschlá, teď ráno vypadá jakoby podruhé rozkvetla. "Ano, možná, že to byl jen sen, avšak úsměv zde voní stále…"´


Hle Vítkovice


osmý
...a noří se do pochyb staré hory, stoupající neuvěřitelně velkou rychlostí strmě vzhůru. Není čas se rozhlédnout ani doprava, ani doleva, byl právě čas jen na ten jeden jediný kok, snad osudný, možná i nicotný. Myslí si, že je sám. Cítí, že je sám. Je sám. Nikdo mu zde nepomůže. Poprvé v životě je odkázán jen sám na sebe a hodlá to bezezbytku využít. Či snad zneužít? To neví - to rozhodne až hvězda trávící měsíc.
Cesta je úzká, klikatá, s otiskem místních zvyklostí. On udeří pěstí do kamene a pěst si rozdrtí, poděkuje a kámen políbí. Ruku si ováže hedvábným šátkem, který mu kdysi darovala jedna žena. Tehdy neděkoval, nemyslel si, že by ta událost měla někdy v budoucnu valného významu. Nyní ale poznal, že se mýlil. V nesmyslnosti okamžiku bývá někdy i něco kouzelného, stejně jako v bohapustém plácání slov v nehostinné poušti. Ano, v poušti, jak mu to nyní připadá k smíchu, pomyslel si. Zapomněl se smát? Ne, koutky úst v nepatrné křeči se po dlouhé chvíli přece jen rozevřeli a nepatrný chechot se zmocnil ozvěny.
Nesmysl, není času na zbyt. Pokud se nevykročí teď, nevykročí se již nikdy. Tedy směle do toho! A za nedlouho pozná, že k jeho čím dál smělejším krokům se přidává malý vlk.
Z hlubokých horských údolí dýchne na poutníka beznaděj cesty, zastaví se a v tu chvíli se významně zvednou obočí mlhy. Společnost malého vlka ho začne nudit. Jaké je vlastně jeho jméno? "Jak se jmenuješ?" Zeptá se ho. Vlček zastaví, mimoděk zavrčí a v dálce praskne struna. On se obrátí po zvuku a než se otočí nazpět je vlček pryč. Nyní nezná jeho jméno a cesta se stává čím dál klikatější a strhává ho do kruhu. Netrvá to dlouho a před jeho očima se zhroutí půl hory, trosky hory se mu zabodávají do chodidel a on krvácí. Padá na kolena, která si v mžiku rozdírá o drsné výčnělky. S hrdou potupou už se jen plazí a jakmile doputuje na konec své cesty, zjistí, že je vlastně znovu na jejím počátku. Není nešťastný, necítí hněv, dokonce se pousměje, protože ví, že mu stále zbývá jedna pěst, kterou si může rozdrtit a v kapse nahmatá další hedvábný šátek, který mu kdysi darovala jiná žena. Tehdy děkoval...


Slunce nad zásobníky


devátá
Mlha povalující se po ostrých skaliskách a bičující vlny rozbouřeného a studeného oceánu, naznačují drsnou krásu tohoto kraje. Často jsem sedával právě na vrcholu těchto zlověstných skalisek, i když jsem byl od toho mnoha lidmi zrazován pro nebezpečí, které hrozilo neopatrným návštěvníkům. Bylo jich tady spousty - těch neopatrných - člověk to pozná snadno, pozná to podle spousty křížků, které lemují pobřeží. Zajímavé, tyto skály na jedné straně život berou, na druhé dávají - mám tím na mysli hejna racků, kteří hnízdí a vyvádí mláďata na různých výstupcích a v různých štěrbinách těchto šedých skal. Racky jsem často pozorovával, pozoroval jsem také rybářské škunery, brázdící v dálce oceán, a představoval jsem si jaké to asi je být jedním z členů posádky, jedním z námořníků.
V této oblasti bývá velký příboj, vždycky mě fascinovala drtivá síla oceánu a běsnící příbojové vlny tříštící se o neústupná skaliska. Po smrti manželky jsem častěji než dříve chodíval sledovat tohle přírodní divadlo, protože vždy mě to připomnělo, že naše tělesná schránka je strašně nicotná, zranitelná a v podstatě i zbytečná. Věřil jsem - totiž ještě věřím - že lidé by spíše měli pečovat o svoje vnitřní já než o svůj zevnějšek. Věřím i přesto, že jsem se pokusil o sebevraždu - nikdo to neví. Zkusil jsem odtud skočit, ale při mé nešikovnosti mě podjeli nohy, trochu jsem sklouzl. A tu se ve mně probudil přirozený pud sebezáchovy, zachytl jsem se a už se nepustil, strašně sem si v tu chvíli nadával, ale jedno ve mě tato příhoda zanechala, zanechala ve mně úctu k životu, protože smyslem života může být i sám život. Jednoho dne ale byla má znovunalezená víra v život znovu otřesena.
Opět sem pozoroval příbojové vlny, obklopen jen mlhou, slaným mořským vzduchem a severním větrem, který se mi opíral do tváře, avšak stalo se na tuto dobu něco neočekávaného - vítr ustal, mlha se roztrhala a bledé slunce zalilo jindy tak hrozně šedivé skály svými slunečními paprsky. Bylo to nádherné. Znenadání ale vzbudila moji pozornost jakási postava sedící kus ode mě. Nevšiml jsem si jí, protože byla pohlcena mlhou. I když jsem chtěl být sám, nepůsobila na mě jako vetřelec. Zamával jsem jí, ale neodpověděla mi. Rozhodl jsem se dále ji neobtěžovat, avšak po chvíli se na mne otočila, neviděl jsem jí do obličeje, ale vím, že měla smutný pohled. Chtělo se mi zničehonic křičet, aby věděla, že tu není sama - bylo pozdě a mě se zdálo, že těsně před tím než dopadla se hladina otevřela, přijala toto nebohé tělo a po té se opět zavřela na důkaz toho, že co si oceán vezme už nevrátí…


Trouby


desátý
Klapot těžkých bot po staré dlažbě před svatopetrským chrámem dává najevo čísi zoufalý spěch, snad před uklidňující samotou, která je protkána všemi zdmi, snad před temně vzhlížejícími střechami nebo mraky, které dáví měsíc s čím dál větším potěšením - v dálce vrzly dveře, z jednoduchého klapotu se stal koncert dusajících nohou - měsíc umírá a tma s podivuhodnou schopnosti věci rozjasňovat se rozlila v křivolakých uličkách paměti, tak ztemnělé a nemohoucí, že již dál není možno utíkat - těžké boty se zastavili, ale přesto dusot nabýval na síle a blížil se s neúprosně vyčítavým očekáváním.
Tma vytváří strach z netušeného, slova z pravdivého. A ruce? Ruce jen mohou konat, koneckonců člověk z přirozenosti ví jak ublížit, ví jak zabít a když i dusot přese všechno jednou pomine, tak chrapot, který se rozezní modravým otiskem palce na hrtanu, je jen tupým svědkem nemohoucnosti a výtok zkrvavené pravdy do ticha zašeptá, že jsme schopni vlastně zabít jen sami sebe… smích. Jen ten plačtivý smích je kulisou událostí pro tento den již zadáveného měsíce. Jistota skutků mizí a nikdo si už nemůže být jist, co se událo či neudálo - je zapomenuto, a to pouze proto, aby někdo v naivní krátkomyslnosti utřel pot ze staré dlažby před svatopetrskou katedrálou.


Vlnitý plech


jedenácté
Ačkoli byl pan Gustav ze svým zevnějškem vždy spokojen, tak přesto se jednoho rána na sebe dlouze zadíval do zrcadla. Pozoroval se, tak jako dravec pozoruje svoji oběť a důkladně si prohlížel svoji tvář. Zprvu byl sám se sebou spokojen, ale když se odvracel od zrcadla zpozoroval na temeni hlavy pramínek bílých vlasů - a to ho znepokojilo. Začal se na sebe dívat ze všech stran, ale nic, jen tenhle sotva pozorovatelný pramen bílých vlasů. Nebylo tedy nic jednoduššího než vzít nůžky a ustřihnout ho, teprve teď se na sebe pan Gustav poprvé ráno usmál, umyl se, oblékl si svoji košili a pečlivě kartáčované sako a vyšel z domu na rušnou městskou ulici, avšak když zamykal venkovní dveře znovu se zhlédl, tentokráte ve skleněné výplni dveří a zarazil se. Zdálo se mu , že místo, které před chvíli ustřihl, zbělalo a není to všecko i vlasy nad čelem se zdály bílé, i když byl by přísahal, že v koupelně před zrcadlem nic neviděl. Projel si prsty vlasy a jelikož měl ještě dosti času, tak se rozhodl zajít k holičovi obarvit si vlasy.
U holiče nikdo nebyl, místnost byla pustá, ale díky zrcadlům jenž byly na stěně se zdála být mnohem větší než ve skutečnosti - starý holič tiše v rohu podřimoval. V této místnosti plné zrcadel se však pan Gustav neubránil pohledu na sebe sama a zděšením zachroptěl, jeho vlasy nebyly tak blonďaté jak ještě před chvíli byly, ale již celé prošedivělé - zděšením vyjekl až holič úlekem spadl z křesla. Rozrazil dveře a utíkal po dlážděné ulici směrem ke svému domu. Cesta se mu začala zdát až neúměrně dlouhá a najednou mu připadalo, že ve městě je příliš zrcadel a odrazů jeho vlastní podoby, v každém obchodě, v každé výloze, v každém projíždějícím autě vidí sám sebe jako utíkajícího starce, kterého zachvátila dýchavičnost. Vidí jen prohlubující se vrásky - které se zarývají hluboko do tváře - přibývající kruhy po očima a vlasy které už nešedivějí, ale rovnou vypadávají. Na rukou se začínají objevovat jaterní skvrny a panu Gustavovi se běží čím dál hůře, čím je jeho dům blíže, tím více cítí, že již nestačí doběhnout. Už vlastně ani neběží, již jenom s bolestivou grimasou se snaží jít, ale je již docela nablízku, stačí jen natáhnout ruku a sáhnout po klice, když v tom ho nenadálá křečovitá bolest na prsou sráží na kolena a po té padá obličejem na dlažbu…


Fabrika


dvanáctá
Vyjdi z domu! Zapomeň na všechny starosti všedního dne! Vyjdi z domu a nikam se neohlížej - ani doprava, ani doleva - dívej se jen dopředu! Když mě poslechneš, půjdeš zpříma a tvůj zrak bude upřen jen na jediné místo, které hned před sebou uvidíš, tak shlédneš starý les. Udiví tě, že zde ty stromy ještě stojí - je to přece tak dávno co by jako malé dítě jsi si v tomhle lese hrál. Neváhej! Vstup do tohoto království nehynoucích vzpomínek a bezstarostnosti! Jakmile do něj vstoupíš, možná, že se zalekneš, když větve stromů ti přikryjí cestu zpátky - ale neboj se, pokud budeš chtít můžeš se vrátit, avšak nevěřím, že pokud sem někdo vkročí, bude chtít nazpět.
Uvnitř najdeš mnoho stromů, které vyvolávají vzpomínky, některé jsou krásné, jiné mohou být zase škaredé. Vidím, že ty jsi měl v životě štěstí - stromy, které vyvolávají špatné vzpomínky jsou seschlé a mají opadané listy, ale pozor, ne všechny! Některé jsou stále košaté a snaží se vzpínat nad ostatní. Teď jdi a každý strom si důkladně prohlédni - vím, bude to stát hodně úsilí a ne vždy bude ten pohled příjemný, ale prosím, udělej to! Až si všechny ty stromy prohlédneš - zůstaň stát a chvíli přemýšlej. Přemýšlej, který strom v tobě vyvolal ty nejkrásnější vzpomínky! Až si to promyslíš a budeš pevně přesvědčen, že je to právě onen strom - přistup k němu a pevně ho obejmi! Nenech se odradit tím, že se dlouho nic neděje - věř, poslouchej a vnímej celým svým tělem! Nejdříve ucítíš jen takové lehké zašimrání v dlaních, po té strom zašustí svými listy a ty začneš pociťovat smyslové uvolnění. Ne, tohle není všechno - zavři oči a nech tímto pocitem unést celé své tělo! Po chvíli se kůra stromu stane součástí tvého těla a tvé tělo součástí stromu - budeš cítit jak jsi pohlcován, jak se propadáš do nitra toho nejkrásnějšího co sis sám vybral - v tuhle chvíli už nejsi schopen vlády nad svým tělem. Tvoje pocity a nesplněná přání prostupují od kořenů až ke koruně, prolévají se vráskami stromu a všemi žilkami stovek listů, dostanou se i do nejmenších zákoutí, aby splynuly s krví stromu. Přiznávám, tohle může být bolestivé - možná, že i bolestí omdlíš, ale když procitneš z bezvědomí, budeš ležet doma ve své posteli se zvláštním pocitem štěstí. Máš-li tedy odvahu, vstup!


Pec


třinácté
A stěny šeptají…pakliže vstoupíš do cizí místnosti neohlášen a úplně sám. - Přistoupil k oknu a zatáhl jemu povědomé závěsy. Kde je jen mohl vidět? Tyto tuctové závěsy patřící všem. - V místnosti se zešeřilo, to proto, aby bylo slyšet i ta nejjemnější slova, škrábance, všechny zvuky. A prasklina na zdi, táhnoucí se podél jako puklé vejce, natahuje své provázky do všech rohů ulity domu.
Těmito prasklinami prostupuje lehké světlo, světlo, které lze jen těžko pozřít nenasytnými zraky, avšak o kterém neochvějně víme, že je zde - a to je také to jediné co můžeme o něm na jisto říci. - Usadil se na pohodlném divanu a pozoroval z nedůvěrou toto na první pohled nesmyslné divadlo. - Podvědomě však cítíme, že něco zde bylo již dávno před námi a je nám líto, že to něco bude také dlouho po nás (uprostřed pokoje vyšlehl plamen). - Z doutníku a z úst se vylilo trochu dýmu. Položil hlavu na polštář a čekal dokud vše neskončí. - A stěny šeptají…


Zásobník


čtrnáctý
Poslední domy, poslední ulice, poslední ploty, ztrácejí se někde v nedohlednu a ocelový dostavník za děsuplného skřípotu těžce oddechuje - to, co bylo ještě před chvílí tak blízko nás, se nenávratně ztrácí, ze vznešených paláců a domů se staly jen nepatrné částečky jednoho malicherného dopoledne, nejdříve je pohltí mlha a po té obzor - už neexistují, zmizeli, a před námi se rozprostírá jen ticho…


Komíny


patnáctí
Je ráno, bylo to takové ráno, kdy ještě všichni lidi ve městě spí, protože vlastně nemají ani důvod nespát - až na jednoho muže, který vstoupil do ulice, kde by se mohlo zdát, že bude úplně sám. Ale tak to není, společnost mu dělá jemný vítr a přes cestu přeběhnuvší starý opelichaný kocour. I když zde onen muž bydlí odjakživa, tyto ranní hodiny z něj dělají cizince.
Proto se vnucuje otázka, proč zrovna tento člověk nespí ? Neví to nikdo, neví to ani tisíce spících očí a snad ani on sám - každopádně ač je tento člověk jinak přehlédnutelný, možná až nezajímavý, to že se objevil v tuto dobu na ulici ho činí výstředním a momentálně nejzajímavějším.
Stojí na místě a vypadá to jako kdyby přemýšlel co ho donutilo, že vstal z vyhřáté postele, oblékl si kabát a vyšel ven na ulici. Proč, když jinak prospal tolik nudných nocí až do stejně nudného rána, vstal zrovna dnes, tak neočekávaně - má to snad nějaký význam ?
Sedl si na obrubník a přemýšlel dál, přitom se podíval vzhůru k nebi - jak to že si nikdy nevšiml této lehce narůžovělé oblohy a v dálce na obzoru jako diamant zářící hvězdu? "To je úžasné" vykládá si sám pro sebe. "Musím to ukázat svému příteli, bude nadšen."
Vstal a začal utíkat po rychle se svažující ulici, světla lamp se jen mihotali a jejich stíny se proplétali mezi jeho nohami, běžel stále rychleji a rychleji, ale ulice se začala čím dál více zužovat až se v ní nedalo skoro vůbec běžet, proto zastavil a rozhlédl se. Uvědomil si, že zde to ještě nezná a přitom tu za svým přítelem chodil, tak často. Ulice se změnila v rozbitou lesní cestu, činžovní domy ve vysoké kopce a okna těchto domů ve vzrostlé stromy, najednou začal lépe dýchat - už ho nedusili šedivé ruce města - bylo to něco jiného, tak osvěžujícího, že se znovu rozeběhl.
Běžel zvláštní, ale ne zcela náhodnou krajinou a byl tak zabrán do svého běhu, že ani nepostřehl proměnu kamenité cesty zpět v ulici a kopců v měšťanské domy, čas ale postoupil - už je pozdě, v oknech se začínají rozžínat lampy a jakoby opilé zástupy lidí se začínají drát z postelí. A co nyní? Nyní je snad vhodná chvíle jít konečně spát.
 

© 2006 - 2008